Pohádka z Madagaskaru

na Madagaskaru před 700 lety (možná dříve a možná později) žili lidé s pevnými těly, s nohama na zemi, ale rukou, těch měli víc, těmi vyjadřovali své pocity, nálady, neboť paže i jako hlavu používali. Na jejich koncích něco jako čipy měli a těmi se dorozumívali. Byli i různě staří, děti, mladí i moudří společně dobře žili, zákony ve spojení s přírodou ctili. Starší z rodu se vždy jako první ženit a vdávat měli!! A tu se stalo, že dva mladší se do sebe zamilovali a jejich starší sestry a bratři ženichy a nevěsty neměli, a tak jim staršinové rodu vzít se (svatbu mít) nedovolili. Co naplat, oni přesto se k sobě vinuli a rádi se měli, a tak nepřátelství v ostatních probudili. I závist, zášť v mnoha zaseli a už se připravovalo k boji, ano, oni nebudou svoji!! Tu zasáhl moudrý z kmene a všechny je zaklel! Od kořene, po jejich ruce - hlavy, byl sám už hodně starý, a tak zaklínadlo zapomněl i on sám zkameněl, do stromu baobabu se jako oni proměnil, a tak nikdo nikdy kouzlo nezlomil, nezměnil.

A my dnes obdivujeme tyto stromové lidi, na kterých všechny lidské vlastnosti se vidí. Bojovnost a nepřátelství, umíněnost, sveřepost, ale i spokojenost a radost, odvahu a statečnost. Nechali nás myslet si o tom všelicos. Strom baobab s náručí otevřenou, jeho kořeny objímají nebe, ty neviditelné jsou v zemi, větve jako vysílače komunikují s planetami. Příběh ještě jistě někdo změníme, i kouzlo je oživit třeba zlomíme. Naším přáním ať je vyprávět pohádky skrze stromové lidi nasloucháním jim si je časem přizpůsobíme, či si vše jinak vykládat budeme…