Jak jsem se stala princeznou

Dlouho jsem si o sobě myslela, že jsem tvůrce, který tvoří a inspiruje ostatní k tvoření. Když jsem se ale domluvila s fotografem na focení profilové fotky na nový web a celý večer jsem hledala co si vzít na sebe zjistila jsem, že jako rozevlátý umělec nemám co na sebe. S hrůzou jsem zjistila, že můj šatník je plný princeznovských šatů s krajkami a volány, úhledně poskládaných halenek a sukní, které jsem třeba sice i ušila, ale rozhodně nevyjadřují duši rozervaného umělce.

Pohlédla jsem do svého diáře s rozepsaným programem, kde jsem našla program šlechtičny se vším všudy. Hodinu tance, výuku jazyků, diplomatická setkání na kterých mám buď prezentovat své království nebo domlouvat spojenectví, hru na klavír a tvorbu pracovního plánu "pro služebnictvo" (v moderním pojetí s agenturou zajišťující služby pro rodiny).

Porozhlédla jsem se po svém životě o kousek víc a našla jsem vzpomínky na konflikty, kdy jsem přebírala roli vůdce v týmech, kde jsem tuto roli neměla, na touhu být první a nejvejš během studia a pohlédla jsem do očí lvovi, kterého mám na nástěnce nad pracovním stolem. Král zvířat se na mě snad i usmál a vypadal, že je rád, že mi to konečně došlo. Jsem princezna.

"Co vám na tom připadá blbý?" zeptala se mě nechápavě moje koučka, když jsme pracovali na mém profilu pro webovou prezentaci. Jen těžko se mi vysvětlovala směsice pocitů, které bylo obtížné přijmout. "Pokud se v tom cítíte dobře, buďte princeznou a užijte si to!"

V jaké pohádce žijete vy a jakou roli v ní hrajete? Taky se bojíte být tím, čím byste chtěli být a snažíte se vypadat jako někdo jiný? Porozhlédněte se spolu se mnou po svém šatníku, diáři, po svých snech a touhách a řekněte kdo jste.